V pořadí třetí kniha Jiřího Bareše, opět plná osobitého a někdy hodně praštěného humoru, pojednávající nejen o slastech a strastech, které s sebou přináší pořízení šestinedělního štěněte, ale i marných pokusech z něj vychovat ozdobu horoměřických chodníků, lesů, vod a strání. Nechybějí ani nejrůznější příhody z autorova pohnutého života.
Knihu objednávejte v sekci obchod.
Ukázka 1
……..Pomoc při řešení problematických záležitostí z internetového vesmíru je pro mě na rozdíl od jiných mozkově trochu tuhých starců věc jednoduchá. Mám tři drahé děti, které mně vždy a s neutuchajícím nadšením pomohou zvládnout jakýkoliv digitální problém. Jako první se mi podařilo hned následující sobotu odpoledne odchytit dceru Johanku. Psát, že byla štěstím bez sebe by připomínalo nošení kokainu do Medellínu, nebo klasičtěji dříví do lesa. „Tak co si zase proved? Ňákej virus, smazal si harddisk, nebo ti zase „nemyší“ myš?“ smála se Johča a já jsem začal mít myslím oprávněný dojem, že jsme nezačali nejlíp. „Ale ne, potřebuju Sonyho fláknout na facebook. Chci začít s reklamou?“ Snažil jsem se, co jsem mohl, aby suverenita a znalost z mých slov jen čišela. „Aha a jak to myslíš fláknout?“ „No fláknout, fláknout na facebook!“ Johča chvíli přemýšlela, pak se klepla do čela: „Chceš udělat skupinu, nebo stránku?“ Mohla se zeptat klidně dvakrát: „To nechám na tobě, ne?“ Sedl jsem si k notebooku a chtěl všechno podle jejích rad sám naťukat, ale bez skrupulí mě od něj vyhnala: „Já nemám otěcko čas tu sedět do zejtřka“. Po pár minutách za kniplem a pronesla: „Tady! Mamlas Sony. Dej tam nějaký příspěvky. Vždyť víš. Třeba něco o novodobém Hemingwayovi?“ Začala se opět přitrouble chechtat a vypadla jak revizor, jehož černí pasažéři vyhodili z jedoucí tramvaje. Někdy je moje dcerunka na pár facek. S příspěvky mi naštěstí pomohl syn Marek, který se u nás nachomejtl druhý den. Bleskurychle překopíroval na facebook pár částí knížky a když odcházel řekl: „To je sice hezký, ale chce to zaplatit reklamu, pak se o Sonym dozví víc lidí. Nejenom tví přátelé. Stačej párkrát pět, šest kilo a rázem bude nádherná rybačka azurové nebe.“ (Rčení, které měl ode mě a o kterém ztratím ještě několik málo slov). Řádově stokrát menší obnos, než jsem očekával, mě natolik příjemně překvapil, že jsem se rozhodl zařídit reklamu okamžitě. A začalo rodeo. Naprosto v pohodičce vyměním žárovku, nahodím jistič, nebo pomocí zkoušečky poznám v jaké díře je u zásuvky proud. Pohled na dokonalost s jakou připravuji oheň na opékání buřtů prý u diváků vyvolává dříve nepoznané pocity štěstí, ale zaplatit debilní reklamu na debilním facebooku nedokážu nikdy. Stačilo těch několik hodin od půl osmé do půl čtvrté ráno a já stál s nepříčetným výrazem ve tváři s kladivem v ruce u stokrát prokletého notebooku a přemýšlel, jestli ho sejmu tou tupou nebo raději ostrou stranou. Pouze vidina, že přijdu o čtyřsté sedmdesáté tisící dvousté devadesáté čtvrté pokračování seriálu Ulice, které jsem měl nahrané v harddisku a které jsem viděl zatím pouze dvě stě třináctkrát, mě zklidnilo natolik, že jsem jako vždycky využil poslední možnost nechat si poradit od mého druhého syna Jirky. On jediný byl schopen mé asi trochu dementní dotazy, v době, kdy opilci v alkoholickém bezvědomí zdaleka ještě nevstávají z laviček, nejen vydržet ale i na ně odpovědět. Možná jsem téměř přesvědčen, že při řešení blbostí, kterými jsem ho v tyto nekřesťanské hodiny neustále zásoboval, dokázal mluvit a zároveň spát, ale blíže jsem tuto variantu nezkoumal. Proč taky? Položil jsem kladivo, uchopil mobil a začal prudit: „Víš, že je tři čtvrtě na tři?“ Jirka půl minuty zíval. „No jasně.“ „Co proboha zase chceš?“ „Chci zaplatit na facebooku propagaci Mamlase Sonyho a furt mi to nejde.“ „To je skupina?“ „Cože? Jaká skupina?“ „Ty nevíš, co to je?“ „No vždyť ti říkám, na fejsbuku…….přece….něco! Jsem to tam fláknul!“ „Ježišmarijá, mám já tohle zapotřebí,“ chvíli bylo ticho pak Jirka pokračoval: „Koukni se doleva nahoru pod název, co je tam?“ „Kde?“ „Sakra na monitoru, kde jinde?“ „Vlevo nahoře?“ „Jo!“ „Tam není nic!“ „Musí tam bejt!“ „Neni!“ „A máš to otevřený, že jo?“ „Co mám mít otevřený?“ „Ježíšku na křížku, tu stránku, nebo co to je.“ „Jakou?“ „Jakou asi…….. Sonyho!“ „No, tu sem přece už zavřel, když to nešlo.“ Bylo ticho. Podvědomě jsem tušil, že být teď u Jirky doma, asi bych poznal slasti defenestrace. Chvíli skřípal zubama, pak přidušeně, ale důrazně pokračoval: „Dej tam fejsbuk, napiš Mamlas Sony, klepni na enter a řekni mi co je napsaný vlevo nahoře. Jen pro pořádek levou rukou držíš vidličku Gatesi.“ Urážku jsem vzhledem k tak pokročilé době, že už těžko mohla být pokročilejší, přešel a vítězoslavně nahlásil: „Vlevo nahoře je napsáno Mamlas Sony.“ Opět chvíli ticho, pak Jirka už dost nepříčetně pronesl: „Ježišmarijá a pod tim?“ „Pod tim je napsáno veřejná skupina!“ Konec byl rychlý: „Skupina propagovat nejde,“ a prásk. Zavěsil.