Vybrané pasáže ze zde prodávané knihy O MÉ RODINĚ A PŘILEHLÉM OKOLÍ.
_______________________
Přes jedno léto, bylo mi asi devět let, měl táta práci v divadle v Praze.
Všichni jsme se dovolenkovali na chatě u Říčan a on za námi každý den večer po představení dojížděl. Maminka mu pravidelně ihned po příjezdu podávala hlášení, co jsme ten den s bráchama zase vyvedli, kolikrát jsme se poprali, jaká zranění máme, co a jak jsme rozbili, zničili a tak podobně. Podle závažnosti prohřešků nás otec nechal spát, popřípadě vzbudil a seřval.
Vzorové hlášení vypadalo přibližně asi takto:
Johanka byla celý odpoledne moc hodná, pouze večer odmítala jíst krupicovou kaši s tím, že je plná sacharidů a že si přece nezkazí postavu. Na devítiletou holku dost dobrý.
Marek s Jirkou jako obvykle prudili celej den, Jirka třikrát zvracel, protože olíz žábu. Na mou otázku proč proboha olizoval žábu, říkal něco o tom, že se vsadili s Markem. Víc jsem z něj nedostala.
Marek málem trefil šípem souseda. Když jsem ho posílala se omluvit, byl drzej. Co se týká šípu, šlo o neškodnou zkušební variantu, neboť na hrotu neměl hřebík, takže by prej sousedovi nevypích ani blbý voko.
Takto vypadal v kostce maminčin raport s menšími či většími obměnami každý den.
_______________________
Kvůli standardnímu nedostatku peněz se tedy rozhodl, že za svou láskou pojede na mopedu. Cesta sama o sobě je na knihu. Už jenom skutečnost, že hodlal ujet na fichtlu dvěstětřicetšest kilometrů tam a dvěstětřicetšest kilometrů zpátky je omračující. Všichni jsme ho od toho zrazovali, ale nedal si říct. Amorův šíp mu proklál srdce důkladně.
Památnou cestu začal v pátek ve čtyři hodiny ráno středoevropskýho času. Kolem půl šestý, když se mu konečně podařilo nastartovat, zamával plačící mámě, pokřižoval se a vyjel. Neujel daleko a začalo pršet. Každej normální člověk by udělal fichtlem vzad, ale Tomáš, odhodlanej jít až na hranici sebeobětování, ani náhodou. Vytáh´ z batohu na zádech deku připravenou na případný přespání pod širákem, kdyby moped odmít´ poslušnost, loveckym nožem vyříz´ uprostřed otvor a navlík´ si jí na hlavu. Pak nastartoval, posadil se na sedadlo a než vyjel, konce deky přehodil přes přední i zadní kolo. Vcelku oprávněnýho veselí, který budil u kolemjedoucích řidičů, při letmém pohledu to totiž vypadalo, jako když po silnici jede stan s hlavou, si nevšímal.
I prvního policajta, kterej ho zmerčil a okamžitě zastavil, nezajímaly doklady, nebo obsah alkoholu v krvi, ale vzhledem k tomu, že silniční UFO předjížděl jeden cyklista za druhym, zněla jeho první otázka: „Na čem to sakra jedete?“
Jako babička Božky Němcový, která se připravovala na skok přes plot, vyhrnul Tomáš bez zbytečnejch slov deku – spodničku a utrousil: „Na mopedu…do Brna.“ Chvíli situace vypadala na zatčení, ale když policajt viděl řidičův bezelstnej výraz, mávnul rukou, zasmál se a se slovy: „Ať vám deka nechytne od vejfuku,“ ho propustil.
_______________________
Máma se nedala: „Jestli jsi fořt, nevím, ale trapák určitě. Myslíš, že nevidím, jak se natřásáš, když potkáme na ulici mladou holku? Ubezpečuju tě, že kdyby se ti přece jen podařilo zastrčit pupek, tak se ti udělá boule na zádech. Fořte!“
„Mluvíš o figuře Michelangelova Davida a klasickém pekáči buchet, vzniklém v době nezkaženého mládí a pečlivě udržovaném pravidelnými návštěvami fitka?“
„Ne, mluvím o údivu lidí, kteří při pohledu z dálky nevěřili, že jsi chlap, protože si mysleli, že jsi v devátym měsíci.“
_______________________
Nebohý valach Šašlik, zavlečený evidentně proti své vůli do nenáviděného smradlavého depa vycítil, že s tou motající se obludou v kožené zástěře není něco v pořádku a jakmile mu sáhla na nohu, bez varování se vzepjal a při téměř bravurní stojce kopnul Bílého, zneužiji – li název jednoho z hitů Karla Gotta – Tam, kde šumí proud.